Jeden den v Chebu

,,Helejte, víte co…nastupte si.“ Říká mi starší pán, když se jej před vlakovým nádražím v Chebu snažím mírně zmateně vyptat na bývalý klášter Milosrdných sester. Má zjevně namířeno tímto směrem a já svezením rozhodně nepohrdnu. Jedeme společně starým Chebem a já se od něj dozvídám, že kdysi sloužil u pohraniční stráže a jeho početná jednotka byla umístěna právě v tomto klášteře. Začínám si uvědomovat, že tento pán ani tak moc důchodce vlastně není, má vojenské držení těla a pohled jestřába.

Klášter milosrdných sester byl vystavěn ve třicátých letech a později začátkem let padesátých byl řád bohužel zrušen a nastoupili do něj pohraničníci…

Je krásný jarní den, procházím celým tímto kdysi velkoryse postaveným komplexem a rozjímám. Při tomto svém rozjímání málem šlápnu na hlavu jistému spícímu bezdomovci či narkomanovi, který to snad ale ani nevnímá. Klidím se raději co nejdále od něj, kouřem zčernalou  chodbou. Chrámová lod´ je obrovská. Navštěvuji i kapli, která je ale již velmi poničená. Procházím křížovou chodbou a blíží se ke mně neodbytně se stupnující řev bagru. Jen o něco málo dále je bourání objektu již v plné parádě, bagr zjevně řádí i o víkendu. Již brzy bude po všem a mne opět toto podivné lidské činění zamrzí. Nádherný objekt postavený s láskou a odříkáním a ted´ se likviduje. A při tom se dnes staví z polystyrénu! Mám s tím problém a to nejen s tím polystyrénem…Když opouštím klášter tak opět procházím chrámem. Za tu chvíli sem kdosi přišel a stihl zapálit u jednoho chámového pilíře několik svíček. RIP…

Město Cheb má hezké náměstí, jezdí sem hodně Němců a majitelé restaurací mají radost. Od místního taxikáře se dozvídám, že na druhé straně Chebu jsou opuštěné kasárny v secesním stylu. Jedu se tam hned podívat a budovy jsou opravdu nádherné tedy, bývaly. Kasárny byly vystavěny koncem devatenáctého století a jedno křídlo pochází z třicátých let. Velmi hezký kopmlex…kdysi. Kolem mne procházejí prostitutky tvrdšího ražení, ale nejen ty. Určitě se tady po komplexu čile prodává heroin a možná že více než je zdrávo.

Vracím se spolu s taxikářem na nádraží, cestou projíždíme parkovištěm u velkého supermarketu. Mihne se kolem nás mírně vyžilá třicátnice ve špinavých džínách.  ,,To je Angie, nikdo jí v Chebu neřekne jinak.“ Dozvídám se. Je, či byla z velmi dobré rodiny a umí snad čtyři jazyky. V mládí se dostala do špatné společnosti. Jistí místní týpci jí dávali fet a posléze ji přinutili ,,šlapat chodník“. Lidé, kteří jí to způsobili, jsou dnes již všichni v kriminále, což je dobře, cedí mezi zuby taxikář. ,,My jsme tady na ni hodní, občas jí někdo nakoupí trochu jídla…a ona je také hodná“. Angie…to vlastně znamená andílek a ona – zahlédl jsem její pohled jen tak na dvě vteřiny - mimochodem i tak vypadá. V chrámové lodi bývalého kláštera Milosrdných sester již žádní andělé či andílci nejsou. Za týden možná nebude po klášteře  ani památky. Možná že si za pár let již nikdo ani nevzpomene, že tu kdysi i nějaký řád Milosrdných sester vůbec byl a přitom by tyto dobré a obětavé ženy zde tolik lidí potřebovalo!

V prostoru chrámu nejsou již žádní andělé znát ani na freskách…ale v Chebu přece jen jeden anděl ještě je. Opravdu. A říkají mu ,,Angie!“.

P O S L E D N I U R B E X V N E M E C K U...

Zdravim vas pratele!

Opet v Nemecku…tentokrat opusteny kostel a stare krematorium. Oboji je jiz samozrejme davno nepouzivane. V kostele, po ranu, mrzne az praska a ranni slunce vytvari , zkrz okna, krasne prusvity,  tedy sajny, spravne cesky receno. Krematorium je ale mnohem strasidelnejsi /jen tu tak narazit na holohlaveho Rudolfa Hrusinskeho/ je v nekolika urovnich, vsude schody a schudky a zabradli. A take nekolik velmi roztomilych peci. Misto je to docela strasidelne, mohlo by byt...ale vlastne ani neni…vsechny duse jsou jiz eteru, nebot zde nikdo nezemrel ani nijak tragicky nezahynul.

V byvalem Vychodnim Nemecku, at je to jiz provincie Sachsen, Sachsenanhalt, nebo Brandenburg, je dnes docela bida a musim rici ze I stav jinych zemi Evropy mne cim dal tim vice zarazi. Je to jiz videt prakticky vsude, neudrzovane budovy, mosty, chodniky, na vsem prach a spina, kterou jiz nikdo leta  necisti…tyhle moje Urbexove cesty mne zacinaji cim dal tim vice deprimovat. /O tuto uvahu jsem se tusim s vami v minulosti jiz jednou podelil/Je zvlastni, jak dnes jiz tento trend je cim dal tim vice popularni. Foceni opustenych mist…co dodat, vsechna ta opustena mista v desolatnim stavu,nemocnice, psychiatricke lecebny,materske skolky, kostely, klastery. Jako kdybychom se pripravovali na to, ze brzy budeme vsichni zit v jakesi apokalypse, tedy v koncich lidske civilizace.

Pripada mi, ze mne foceni atmosfer techto opustenych mist v rozpadu ci rozkladu vzdy jeste nejak bavit bude, ale jen takove male info o mne: Zacinam asi jiz byt mirne povercivy ci co ale vsechna ta mista kde se stalo jiz buh vi co /a nemusi to byt jen veznice ci koncentracni tabory/ ale rekneme staci napriklad tuberkulozni kliniky, ve kterych zemrela spousta lidi a take deti, osob,  ktere jeste vubec i co umirat nemeli. Jejich neosvobozene duse neustale proudi chodbami techto objektu a nemohou tyto prostory opustit. Ne kazdy v to veri, ja ale jsem mel jiz pred ocima tolik materialu, ze jsem v to pevne presvedcen. Zacal jsem jiz take pred casem nosit ssebou vetsi kus kristalu, doufaje, ze mne bude ocistovat a mam takovy pocit ze to pomaha. Ta esotherika je opravdu vec, pratele!

Vazne a to jiz delsi cas uvazuji o tom ze zacnu fotit sovy nebo vydry ci akvarijni rybky, mozna. Nebo motyli ci mraky, nevim.

Prave jedu vlakem a nalevo pozoruji z okna lisku, bezici v mirne zasnezenem poli…bezi rychle a pripada mi ze bezi  stejne rychle jako jede muj vlak...

R A L S K O

                      

Inspirován Milovicemi, začal jsem navštěvovat i tento bývalý vojenský výcvikový prostor rudé armády.

Ralsko je ve znamení krásné a dalo by se také říci panenské přírody. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se sem sjížděli bohatci z prahy a nebylo divu, neboť centrální bod Ralska se nachází pouze 60 km od václavského náměstí (!).

Je to relativně velký vojenský prostor, rozprostírající se od Mladé Boleslavy až po Mimoň, tedy severně od Milovic. Vojenským výcvikovým prostorem se stal již za Rakouska-Uherska.

 Později za nacistické okupace zde byli cvičeny jednotky Afrika-korpsu, vzhledem k tomu že se zde nachází písčitý terén.

Krátce po 2. svět. válce zde byl pokus o znovu osídlení oblasti asi třemi tisíci obyvateli. Ti však museli brzy odejít v rámci zvětšování výcvikového prostoru (podobně jako  v Karlovarském Doupově).

Hlavní výcvikové prostory vznikly v roce 1950 a postupně se rozrostly až na 250km čtverečních.

Paradoxně nejvíce lidí zde žilo v letech 1968-1990, nacházelo se zde na 20.000 sovětských občanů včetně jejich rodin.Na rozdíl od vojenského prostoru v Milovicích, kde sídlilo logistické centrum Sovětské okupační armády – tedy generální štáb- v Ralsku se spíše jednalo o menší vojenské objekty, roztroušené po celé této chráněné přírodní oblasti.

Krajina je zde jen mírně zvlněná, možná i díky nesčetným cvičením sovětských tankových jednotek…

Kdysi bylo celé toto území poměrně hustě osídleno Němci (ve více než 20 venkovských sídlech tu žilo na 7000 obyvatel) a po jejich odsunu, v roce 1946 zde začala vznikat země nikoho.

Byla zde těžba železné rudy, cínu a později i uranu. Ten se mimochodem na jednom místě těží dodnes. Je to místo s přísnou bezpečnostní zónou.

Je až s podivem jakou silně duchovní oblastí Ralsko bývalo. Stávala zde řada kostelů a klášterů, ve vykotlaných pískovcových skalách, všude kolem, sídlilo dokonce i několik poustevníků. To vše se ale naneštěstí mělo změnit.

Zaniklá vesnička Jabloneček (dříve Jablonec) má velmi zajímavou, pohnutou historii: v roce 1939 z ní byli nejprve odsunuti Češi, v roce 1945 následoval odsun Němců. V roce 1947 byla pak tato víska - ležící jakoby důkladně ukryta v malé rokli - používána jako super-tajné výcvikové centrum parašutistických, záškodnických jednotek Československé armády.

Po roce 1949 byla tato jednotka zrušena a mezi lety 1950 až 1955 zde byl tajný koncentrační tábor určený k internaci Českých farářů a vyšších církevních činitelů. Řada z nich zde přišla o život, kdoví kolik z nich je tajně pochováno v lesích kolem.

Po skončení totalitní schizofrenie padesátých let, ležely všechny objekty ladem a pomalu začaly zarůstat vegetací.

S příchodem rudé armády po roce 1968 došlo k dalším změnám. Sovětům se toto místo zalíbilo a vytvořili zde – opět velmi přísně střeženou – tentokrát raketovou, základnu.

Dnes zde již (v rámci asanace) stojí pouze jen několik budov, bývalá Česká škola, budova štábu a jídelna. Doslechl jsem se, že zde dříve kromě několika bytovek stával také kulturní dům s kinem. V kinosále byl na zdích vymalován celý Kreml z jehož jednoho okénka vycházel paprsek filmového projektoru! Psychologicky to bylo velmi zvládnuté, nemyslíte? 

Nad Jablonečkem je pláň na které se dodnes dochovali zbytky zázemí raketových vojsk.

Garáže,dílny…a to celé za trojitým ostnatým drátem, kombinovaným s drátem elektrickým a

takovéto bezpečnostní opatření svědčí o výjimečné důležitosti objektu.

 Vibrace celého tohoto zvláštního místa zůstávají a musím říci, že nejsou nijak pozitivní.

Příroda všude tady kolem působí jako někde v severní Kanadě či Skandinávii : vysokou stepní travou porostlé pláně a skupinky nízkých břízek.

Městečko Kuřivody, ( kdysi nazývané Huehnerwasser) které krátce po odchodu Rusů připomínalo apokalypsu, je dnes již – včetně kostela - téměř celé vkusně opraveno. Stále ale ještě je zde několik objektů které stojí za vidění,( pokud vás tedy ovšem zajímá proces rozpadu budov).

Když jedete z Kuřivod přímo na sever, přijedete na tzv. Hradčanské letiště pojmenované po nedaleké vesničce.

Letiště bylo vybudováno Německou Luftwaffe a to na samém sklonku války, krátce po té zde spojenecké stíhací letouny vykonaly dva úspěšné nálety. Rusové letiště zvětšili a přistavěli zde řadu budov které sloužili jako technické zázemí letiště.

Sídlil zde 236. bombardovací, stíhací pluk a část 131. smíšené letecké divize.

Dodnes je zde vidět spousta opevněných hangárů (tzv. úlů) s mohutnými obrněnými branami, které sloužili jako úkryt pro celkem 44 kusů letadel typu MIG-21. Byla zde také jednotka bojových vrtulníků MI- 24.

Letištní budovy, včetně kulturního domu a nemocnice, jsou již ale úplně zničeny. Lidé z okolních vesnic postupně rozebrali a odnesly všechno co bylo z kovu, či mělo nějakou (byť minimální ) hodnotu. Samozřejmě že když někdo„rozmontuje“ střechu, tak celý objekt začne chátrat až překvapivě rychle.

Ještě dodatkem: žijí zde dnes někteří Volynští Češi, kteří sem přišli ( po 1992) z míst postižených Černobylskou katastrofou.

Jiný osud ale potkal budovu kina v nedaleké obci Hvězdov. Toto místo je jaksi „zastrčeno“ a tak se mu podařilo uniknout ziskuchtivým sběračům kovů.

Ve vstupní hale kina na vás mává obrovský Lenin s několika rudoarmějci. Celá freska je „nádherně“ provedena v hnědých, pastelových tónech.

Nedaleko odtud se také nachází bývalé panské sídlo Nový Dvůr. Rusové i zde vystavěli menší vojenské městečko. Je značně zchátralé, ale i zde se ještě dá nalézt několik budov se zbytky Sovětských „ malůvek “.

Jednu fresku objevuji v nízkém pavilonu bez střechy. Rudoarmějec na rudém pozadí! Bohužel ale je freska deštěm již tak zničena, že za fotografii ani nestojí. Trochu mě to mrzí.

Spousty nevybuchlé munice, které bylo v minulých letech možné nalézt v okolních lesích, jsou ale již historií. Veškerá munice je vysbírána a odstraněna, prý jí byla spousta. Většinou se jednalo o nevybuchlé tankové střely.

Snad jen tu a tam najde nějaký ten nevybuchlý granát zbloudilý houbař…

Projíždět tímto bohem zapomenutým krajem je ale zážitek, všude kolem nacházím zbytky zapomenutých budov.

Západně od letiště leží smutně působící zruinovaný kostel v zapadlé vísce Brenná. Je jedním z mnoha důkazů devastace tohoto kraje.

Je to zde v Ralsku, kde lze spatřit pomník proslulého pplk. Sochora, který zde tragicky zahynul začátkem 50. let. Jeho smrt nebyla mimochodem nikdy vyjasněna a stále za sebou nechává řadu otazníků.

Dál směrem na východ, v polesí Boreček se nachází oblast nazývaná Polygon. Bylo to zde, kde vojenští experti zkoušeli pevnost různých vojenských materiálů. Pracovalo se zde s vodním paprskem a radioaktivními materiály. Byla zde i výzkumná laboratoř včetně fotokomory.

V nedalekém okolí se stále ještě nalézá rozsáhlý oplocený pozemek s několika hermeticky uzavřenými budovami. Lidé z okolí tvrdí, že zde Sověti prováděli biochemické pokusy na zvířatech. Historky jsou to opravdu hrůzostrašné! Mohou to být samozřejmě jen hypotézy, ale několik budov spaloven, které stojí nedaleko, svědčí o opaku… 

 

Celému tomuto zvláštnímu kraji dominuje několik ruin starých hradů a tvrzí. Nejznámějším z  nich je rozhodně hrad Bězděz. Jako by byl takovým němým strážcem celého Ralska. Co ten by asi mohl všechno  vyprávět…!